Bitva o Guadalcanal - 1.část (úvod)

„Nechť přinesou vítězství či porážku, mění běh událostí a vytvářejí nová měřítka hodnot, nové nálady, způsobují nové ovzduší v armádě i ve společnosti, jemuž se vše musí přizpůsobit“ Tímto citátem z díla W. S. Churchila Marlborough uvádí generál námořní pěchoty USA Samuel B. Grifith svou knihu o bitvě o Guadalcanal. Tato rozsahem sice útlá knížka se však většinou opírá o jeho osobní vzpomínky přímého účastníka operace které se zúčastnil od samotného počátku.

Do operace na Guadalcanalu nasadili Američané dvě divize, zatímco Japonci postupně velkou část 17. armády. Přesto se americkým jednotkám podařilo ostrov udržet a donutit posléze Japonce k ústupu. Společně s bitvou o Midway znamená Guadalcanal obrat ve vývoji na Pacifickém bojišti. Naplnila se také předpověď admirála Jamamota o schopnosti japonské armády a námořnictva vést ofenzivní boje maximálně šest až dvanáct měsíců. Po skončení bojů o ostrov dochází v dalších bitvách k postupné likvidaci nebo neutralizaci japonských jednotek hájících jednotlivé obranné perimetry dobytého území.

V této úvodní části bych chtěl popsat události které přímo předcházely první velké výsadkové operaci amerických jednotek v druhé světové válce.

V sobotu 20. 12.1941 byl do nově zřízené funkce vrchního velitele válečného loďstva USA jmenován admirál Ernest J. King. Jeho první rozkaz směřující do Pearl Harboru zněl udržet obrannou linii Aljaška – Midway – Havaj a zároveň zabezpečit letecké a námořní linky do Austrálie. I proto byla koncem ledna 1942 zřízena základna na Fidži a v březnu na Nových Hebridách Zároveň byla vytvořena Jihopacifická oblast a jejím velitelem byl jmenován viceadmirál Ghormley, sice vynikající stratég ale až příliš trpělivý, neprůbojný a taktní důstojník nehodící se na tento post. Rozkazy s nimiž v polovině června převzal Ghormley funkci však byly velmi obecné, vybudovat velitelství na Novém Zélandě a připravit se na ofenzívu která bude vedena někdy na podzim 1942 z jeho oblasti směrem na sever. Jeho jednotky začaly budovat letiště na Efate a na Espiritu Santo (Nové Hebridy). O Guadalcanalu ještě nikdo neuvažoval.

Ani Japonci si bezvýznamného ostrova zamořeného malárií, který se později stal jejich noční můrou, zatím nevšímali. Po sérii náletů se 23.1. jejich jednotky bez odporu vylodily v Rabaulu a ve stejné době bez jediného výstřelu kapitulovali Australané v Kaviengu. Oba body se v krátké době staly hlavními japonskými základnami v jižním Pacifiku. Zároveň byly zahájeny operace vedoucí k jejich zajištění obsazením Lae, Salamauy a později i Port Moresby na Nové Guinei a Tulagi na jihu Šalamounova souostroví. K obsazení Tulagi a přilehlých ostrůvků Gavutu a Tanambogo došlo 3. května. Během pár týdnů zde vznikla velká základna hydroplánů. Ihned se stala středem pozornosti amerického námořnictva. Pouhý den po vylodění byli Japonci napadeni letouny z Lexingtonu a Yorktownu které křižovaly poblíž. V dalších dnech byla vybojována bitva v Korálovém moři a byl tak odražen pokus napadnout Port Moresby. Japonci sice ztratili velké množství výborných pilotů, to je ale neodradilo od plánování dalších ofenzivních kroků, obsazení Nové Kaledonie, Fidži, Samoy a přerušení spojení mezi USA a Austrálií.

První Japonci se na Guadalcanalu objevili až 28.května a to jen z důvodů shánění zásob pro posádku na Tulagi. Okamžitě byli zaregistrováni australskými zpravodajci kteří se svými domorodými pomocníky působili v džunglích Šalamounových ostrovů jako pozorovatelé. Tak se spojenci dozvěděli i to, že se v polovině června objevili na Guadalcanalu japonští průzkumníci a ženisté a začali se zajímat o oblast mezi řekami Lunga a Tenaru. Pochytaní domorodci byli přinuceni kácet oblast pro letiště a pro japonský tábor. 29. června se u Lunga Point vylodilo více než tisíc Japonců a během týdne se jejich počet ztrojnásobil. Vyčišťovací práce postupovaly rychle a ženisté začali upravovat plochu budoucího letiště. Američanům začalo být jasné, že pokud chtějí zasáhnout, musí to být co nejdřív.

Jedinou americkou jednotkou která mohla být nasazena byla 1. divize námořní pěchoty. 23. března ji převzal nově povýšený generálmajor Alexander Vandegrift. Jeho jednotka však byla divizí jen podle jména, právě procházela kompletní přestavbou. Její sedmý pluk byl odeslán jako posádkový na Samou. Před jeho odplutím byla ze zdrojů divize doplněna jeho výzbroj a výstroj a nejzkušenější poddůstojníci a specialisté posílili jeho stavy. Později však tito odborníci chyběli na Guadalcanalu. 1.května se zbytek divize začal přesunovat ze Severní Karolíny na Nový Zéland. Její počty byly urychleně doplněny na bojový stav nováčky z výcvikového střediska USMC na Parris Island a profesionály od jiných jednotek. Obě skupiny lodí přepravující divizi však byly naloženy prostor šetřícím způsobem naprosto nevhodným pro urychlenou vykládku pod palbou nepřítele. Bylo to proto, že se předpokládal jen nebojový přesun na Nový Zéland do blízkosti Wellingtonu kde byly budovány tábory. 14. června dorazil první sled a mariňáci se začali přesouvat do ubytovacích prostorů. O jedenáct dní později štáb divize odletěl do Aucklandu na poradu ke Ghormleymu. Tam se Vandegrift dozvěděl že s jeho vojáky se počítá pro operaci Watchtower (obsazení Tulagi a Guadalcanalu). Před tím už stačil admirál King zarazit plány generála McArthura na útok přímo proti Rabaulu. Nehodlal riskovat jediné dvě letadlové lodě a divizi námořní pěchoty které měl v oblasti. Stejně tak byl odmítnut i plán admirála Nimitze na rychlý přepad Tulagi a následný ústup. Sbor náčelníků štábů totiž schválil jeho plán operace proti Guadalcanalu. Došlo však ke sporu do čí pravomoci bude operace spadat. Generál Marshall preferoval McArthura (do jeho oblasti ostrov patřil), King se však postavil proti a prohlásil, že buď to celé bude věcí námořnictva, nebo se nic konat nebude. Marshall nakonec neochotně souhlasil a Guadalcanal a jeho okolí přešlo pod velení Ghormleyho. První plány akce byly zveřejněny 25. června 1942 a za den D byl určen 1.srpen.

Tak rychlý vývoj situace sice vyžadoval japonský postup při budování letiště, vytvářelo to však značné problémy. Dosud nikdy nebyla vypracována schémata obojživelných operací, vrchní velitel jihopacifických výsadkových sil (také nově vytvořená funkce) kontraadmirál Turner i se svým štábem ještě nedorazil ze Spojených Států. Pro samotný výsadek chyběly podrobnější informace o ostrově a dostupné mapy byly jen přibližné (často rozdíly i několik mil). Pro velkou vzdálenost ani neexistovala letiště z nichž by bylo možno vylodění podporovat a na Novém Zélandě nefungovalo jakékoliv týlové zabezpečení plánované operace včetně doků, skladů a nemocnic. Největším problémem však bylo to, že Ghormley a McArthur, dva nejvyšší velitelé v jižním Pacifiku nevěřili, že operace bude realizována a podle toho vypadaly i přípravy jejich a jejich štábů. Když konečně pochopili, že vylodění proběhne bylo na nějaké přípravy pozdě a jednotky žily první měsíce na Guadalcanalu ve stádiu nepřetržitých improvizací.

Mezitím do Wellingtonu přibyl druhý sled divize námořní pěchoty a všechny nákladní lodě musely být vyprázdněny a naloženy tak aby mohly podporovat vyloděné jednotky. Protože však tento způsob nakládky plně nevyužívá lodního prostoru a další lodě prostě nebyly k dispozici, byla většina osobních zavazadel zanechána ve Wellingtonu. Množství potravin a pohonných hmot bylo omezeno na 60 dní a střelivo na pouhých 10 dní. Ani to málo co zbylo se však později na břeh z velké části nedostalo a mariňáci byli později rádi, že Japonci při ústupu zanechali v táboře své zbraně a zásoby potravin a munice.

Kvůli problémům spojeným s plánováním a zdržením při překládce lodí bylo datum vylodění nakonec stanoveno na 7. srpna a protože King žádné další odsunutí dne D nepovolil, vyplula výsadková skupina 22. července z Nového Zélandu. O čtyři dny později se u ostrůvku Koro setkala s doprovodnými a bojovými plavidly a došlo k nácviku vylodění. Bylo zjištěno mnoho dalších nedostatků v koordinaci. Došlo například ke sporu mezi Fletcherem a Turnerem. První prohlásil, že jeho bojová plavidla odplují z oblasti maximálně dva dny po dni D kdežto Turner potřeboval na vylodění zásob nejméně pět dní. Nic se však nevyřešilo (velitel oblasti viceadmirál Ghormley se nácviku ani následné porady nezúčastnil) a 30. července celá skupina vyrazila směrem ke Guadalcanalu.

Autor: Nelson, Zdroj: Palba.cz